V noci asi padají zbrojnoši, alespoň takový pocit jsem
měl, když mě probudil déšť. V obdobném duchu a proměnlivé kadenci padaly
kapky vody skoro celé dopoledne. Bára tu nešťastně chodí, převěšuje prádlo a
vzdychá, že to všechno smrdí a zaručeně to nikdy neuschne.
Konečně vysvitne
sluníčko a tak balíme těch pár věcí a hurá na pláž. Hned vedle terasy se
producíruje opice - kapucín, z nás si nic nedělá a dokonce v jeden
okamžik chtivě hrábne po banánu, co má Bára v ruce. Nezralé co nám rostou před domem ji moc nechutnají :).
U vjezdové brány objevujeme dalšího lenochoda a na nebi krouží obrovští ptáci. Na pláži – stejné místo jako včera,
ale o pár desítek metrů dále parkujeme auto. Napřed to vypadá, že do vody nikdo
nevleze, ale nakonec jsme v ní všichni s přestávkami vydrželi až do
půl páté. Já se vydávám na průzkum okolí vyzbrojen foťákem, ale vyjma krabů a
mravenců žádný extra úlovek (krávy a psa nepočítám).
Na pláži je pár i místních
rodinek, klasicky sedí na plastikových či skládacích stoličkách, něco pojídají,
ale jinak o nich nevíme. Jen asi 2x se připojila trojice megamrocheň
s holčičkou tak Kubova věku k naší rodince vyvádějící ve vlnách.
Podle jejich přístupu tipujeme, že neumí plavat a nás tam mají jako záchranu,
kdyby je náhodou nějaká větší vlna spláchla. Moře se trošku uklidňuje, dá se pěkně
jezdit na vlnách, ani moc netahají do moře, ale občas se přivalí vlna, která
z vody po kolena udělá vodu po prsa.
Nad mořem se dělá duha, pak druhá, a
nakonec ta poslední je úplně jak z katalogu cestovní kanceláře.
Z písku tvoříme nějaké hrady, pyramidy a jiné útvary, ale pokaždé přijde
nějaká potvorná vlna a naše stavitelské pokusy mizí nenávratně z povrchu
zemského. Cestou nazpátek se zastavujeme ještě v obchodě, kupodivu skvěle
zásobeném. Necháváme zde přes 20 USD a ani nevím za co, neseme dvě malé
igelitky a v nich skoro nic. Večeři máme domluvenou v rezervaci, celou dobu se
těším a přemítám, co nám Juanita asi navaří. Avizovaná cena má být 20 USD za
osobu, což je cena, která je vyšší, než cena v restauraci. V 18.30 jsme přesně v jídelně,
která je osvícená a na stole se skví několik jídel – špagety, brambory se
sýrem, zeleninový salát, zapečené mleté fazole, rýže s fazolemi, nějaké
sendviče s okurkou a k pití mangový juice. Jaké je naše překvapení, když
nám Juanita říká, že musíme ještě chvilku počkat, že sem míří skupinka turistů.
Chvilku lelkujeme a dostavuje se tlupa asi 10 lidí, kteří na to jídlo koukají
ještě rozpačitěji, než my :).
Nakonec si nakládáme na talíř, já s Bárou od všeho, Matěj si poručí jen
rýži, špagety, brambory a sendvič. Kuba se tváří otráveně a raději si chce
počkat na maminčiny těstoviny s tuňákem a kukuřicí. Mangové pití
(vhodnější název pro to nemám) chutná dle Kuby jako shnilý banán, Matěj to
komentuje slovy „Fuj to nebudu“. Rodiče se drží hesla, dobré prase všechno
spase a tak do sebe kopeme i ty jejich porce. Náhodou, není to tak špatné, i když
mango, ze kterého se vyrábělo, bylo trošku kyselejší. V jídelně konečně zjišťujeme, co nám to
tady houká v noci nad hlavami, asi tak 2 metry od nás sedí pořádná sova.
Skupinka lidí nazouvá holínky a vydávají se s průvodcem do tmy. Ještě než
mizí z dohledu, míří baterka průvodce na obří dvě žáby čumící ze zeleně,
které mají být největšími na kontinentě a na rákosu střechy dřepí zelená žába,
s velkými kukadly – ta je pro změnu nejvíc focená žába Kostariky. Platíme nekřesťanských
40 USD za plato del dia a šlapeme do chalupy. Jen co dojdeme, začne pršet. Je
neuvěřitelné, jak tu všechno oblečení dokáže být vlhké, mokré, ačkoliv na něj
neprší a ještě před chvílí bylo suché. Je zázrak, že nám ještě funguje počítač,
mobily a foťáky – snad to nebude jejich poslední výlet do vlhka.
Žádné komentáře:
Okomentovat