Zprovozňuji kávovar, přeci jen, kostarická káva má patřit
mezi ty nejlepší, tak uvidíme. V kávovaru si udělali piknik nějací
mravenci, přinejhorším bude káva s vývarem. :) Při snídani mě upoutává nějaký pohyb a kousek od nás se houpe vřešťan, za
chvíli identifikujeme další členy tlupy. Vyluzují skřeky, asi jako když si
Atrej poblafává…
Ještě se nám podaří zahlédnout lenochoda, který se posunul o
jednu větev níže, než byl včera. Až teď vidíme, že je celý do zelena, obrostlý mechem aby splynul s prostředím.
Opice se dávají do pořádného kraválu, tak snad
lepší je nemít poblíž, v tomhle by nespal ani hluchý :). Konečně nám dorazil
kufr, kluci se radují z pexesa a dalších vymožeností, které museli na pár
dní oželet. V noci pršelo, ale už se začíná vyčasovat, vypadá to zase na
pařák. Po vydatné snídani frčíme na pláž Punta Uva, tentokrát se
vydáváme mnohem dále, než jsme byli prve. Pláž má zlatavý písek, je lemována
kokosovými palmami a v okolí je jedna rodinka ticos a nějaký manželský pár – sedí si
v rozkládacích křesílkách a čtou si. Cestou z rezervace nabíráme nějakou
holku, v domnění, že je to ta, která nám zde uklízela. Ale podle jejího
vyplašeného a vytřeštěného pohledu to byla asi úplně nějaká cizí. :). Blbneme v moři,
občas přijde správná vlna, která podrazí nohy, semele Kubu, Matěje, Báru, mě…
Vydávám se kousek dál po pláži, musí se přebrodit malá říčka, před kterou míjím
přerostlou ještěrku a za říčkou na mě čumí dva velcí fialoví krabové.
Z kokosového háje se stává nefalšovaná džungle s pěšinou, tedy spíše
chodníkem, kde jsou vidět stopy od auta. Vlny jsou zde mírnější, pláž širší a
zahlédl jsem jen 4 lidi. Po obědě jasná volba. Doma neteče voda, zato se tu
předvádí opice – kapucín hned na prvním stromě vedle terasy.
Kuba běhá venku a
nahání jeho zamilovanou „bobinu“ – agouti, asi si jí chce ochočit a pak každý
večer mučit hladěním :).
Hlásíme nedostatek s vodou, mladík tu běhá nahoru dolu, za barákem
s klukama objevujeme obrovské nádrže na vodu, které přetékají. Asi
přepnuli kohoutek špatným směrem. Klukům a Báře se k moři už nechce, jako
náhradní program mám, pojďme do džungle, která je za barákem. Kluci jsou celí
nažhavení, ale nechtějí jít za značku zákazu vstupu, kontrolujeme jen dvě
klece, jestli v nich náhodou není nějaký nájemník, ale zejí prázdnotou.
Cesta je hodně blátivá, tak to otáčíme. Na vyhlídce se usazuji na plastikové
židličce (á 150 Kč Baumax) a snažím se objevit, co vyluzuje neuvěřitelné skřeky
přímo nad mojí hlavou. Vidím akorát listí a v dálce se začínají ozývat
vřešťani. Najednou se ozve šustění křídel a hned vedle mě usedá náš starý
známý, Kubou pokřtěný „Bubuvolvo“, později se dozvídame, že jde o Oropendulu, v Kostarice hodně rozšířeného zpěvavce. Chci ho vyfotit, ale sviňák se schválně vždy
otočí tak, že vidím jeho zadek. Po chvíli přiběhne Kuba, tak mu ukazuji, co
oždibuje banánovník. Kuba je radostí bez sebe a raduje se také z toho, že
Bubuvolvo poletí za námi.
Je pravdou, než dojdu do baráku, potvora už sedí na
zábradlí terasy. Bára mu nabízí kolečko banánu a pak další a další.
Zlatým
hřebem podvečera je, že se Bubuvolvo přemisťuje do kuchyně, kde dělá pořádek ve
dřezu, posléze sedí způsobně na vodovodní baterii a pije vodu, pak si nalejvá
zobák vodou z hrnku, kontroluje vše, co má v dosahu.
Nakonec se
usazuje na zábradlí terasy a dává se do večerní toalety. Mezitím ještě stačil
zaletět do houpací sítě, opucovat si zobák o naše ručníky a usadit se do křesla
a prozkoumávat, co je na stolku před ním. Neb jsme ho už začali nudit, pokálel
křeslo, chvilku koukal, co by ještě sežral a nakonec odletěl. Kluci jsou
nadšení, jaký jsem jim přinesl pěkný dárek. Voda je už opravená, můžeme se
konečně odsolit a odpískovat. Já jsem stačil někde v džungli nabrat
velkého mravence pod tričko, jeho kousnutí je jak žihadlo od vosy.
Z okolních stromů se začínají ozývat cvrčci (či který čert), hvízdání,
pískání, kuňkání, také i něco, co zní jako hasiči a přidává se mlaskání gekonů.
Okolo baráku je několik různobarevných ještěrek různých velikostí. Jedna
z nich vytrvale setrvává na zábradlí u vchodu my ji absolutně nezajímáme –
ba co víc, přímo nás ignoruje. Máme
v plánu vyrazit do Puerto Viejo, dát si nějaký drink, aby měl Ježíšek
dostatečně velký prostor pro svůj štědrovečerní dárkový rej. Kluci nikam nechtějí
jít, aby jim náhodou něco neuteklo, ale nakonec se pakujeme a již za tmy (cca
v 6 večer) vyjíždíme z brány rezervace. Než dojedeme do města, kluci
spí, jen rychle probíhám obchodem a kupuji něco dobrého na zub – smažené
banánové lupínky – chutnají jako chipsy, Kubovi jeho milovanou CocaColu a
Matějovi Fantu. Kluci nedočkavě doma rozrážejí dveře, rozsvěcují všechna světla
a objevují dárky. Jsou z nich nadšení a rovnou musíme hned začít hrát novou
hru. Bára s Matějem padají do postele a do minuty jsou z nich
hajajové. Kuba si čte a já se tu bezprizorně poflakuji. V noci opět prší.
Žádné komentáře:
Okomentovat