D.T.Fleming beach park

Bára zavřená v kuchyni (prý nemůže spát) a Kuba s Matějem mi skákají po hlavě a přitom vydatně piští. Dnešní plán je jasný, jde se na pláž. Nejblíže k nám je „Baby beach“,ale jakmile chlapci slyší,že se jde na „bebjby bíč“ oba dva svorně vřeští,že oni na žádnou miminovskou pláž nejdou, marně se jim snažíme vysvětlit, že je to pláž jako každá jiná, resumé je, že na „okakanou pláž pro miminka“ nejdou. Nevadí, máme v zásobě ještě jednu, která byla oceněna jako jedna z nejkrásnějších v USA. Protože nejsme ořezávátka, volíme cestu,která je o 30 minut delší a nevede vnitrozemím na druhou stranu ostrova,ale tu,která se klikatí po pobřeží. Sice Bára v autě špekuluje, že i cesta do Hany je na mapě značená žlutě a tohle je hnědou čárkou,tak co to bude za překvapení. První naše zastávka je v ráji pro surfaře (Ho’okipa beach park),kde jsou vlny jako krávy a čumilů je víc než surfařů. Když jsme tudy jeli před necelým týdnem, bylo to přesně naopak (pláž patrí do 11 am surfistom a po zvyšok dňa windsurfistom)

Protože máme hamburgerový absťák, zastavujeme se v hlavním městě v Jack in the box, kde ukájíme naše chuťové chtíče, pak chvilku bloudíme, než trefíme tu správnou cestu (nevyplácí se vyjet z parkoviště jinudy,než kudy se přijelo) a svištíme po pobřeží. Pak se objevuje jen cedule „state highway end“, dvouproudovka s novým asfaltem a krásnými vodícími čárami je pryč a vítá nás dobrá známá česká okrska. Směju se pod fousy,že tahle hnědá je lepší než včerejší žlutá do Hany. Nadšení mě neopouští,ani když se chvílemi tato cesta zužuje na šířku jednoho auta. Okolí je úchvatné, vpravo hluboký sráz až k moři, vlevo hory, semtam nějaký ranč, cesta se klikatí jak had a chvílemi mě napadá, že kdyby jelo auto proti,tak tedy fakt nevím,jak bychom se vyhnuli.

Ještě předtím,než míjíme ceduli „state highway start“ zastavujeme v údolí u stánku, kde mlsáme na čokoládové a kávové zmzlině.  

Cesta je opět široká pro 4 auta a tak se jede o trošku rychleji :-) Zastavujeme na místě, kde se dá slézt do lávových jezírek (kde mají být olivíny) a kde je jeden kopec tvořený čedičem a druhý lávou. Nakonec děláme pár fotek a Bára s dětmi nadšeně přehrabují šutry, ve kterých se opravdu třpytí zelené olivíny. Vyjma toho,je přístupová cesta tvořená uplně červenou zemí a dolu k vodě, kde vlny bijí o pobřeží se odvažují všichni vyjma nás.

Vidina písečné pláže nás žene dál. Přesto stavíme ještě na místě přírodního úkazu - „Blowhole“ a vstup „na vlastní nebezpečí“. Chvíli přemýšlíme, o co tady jde a pak už vidíme na vlastní oči. Díra v zemi, kterou stříká voda jako gejzír,když přijde ta správná vlna a že jich chodí dostatek v krátkých intervalech. Zůstáváme v úctihodné vzdálenosti, ikdyž něktěří nadšenci (magoři) pokračují dál,až k díře,nedbaje nebezpečí. Kluci zde mají další ze svých amoků a my si říkáme, že zřejmě něco musí přidávat do toho jídla, jinak to není možné. 

Nejkrásnější pláž USA nás vítá ověnčená červenou vlajkou a vlnami,které se naštěstí lámou dostatečně daleko od břehu. Kluci nadšeně lítají vstříc vlnám a my za nimi,naštěstí ale mají dostatek pudu sebezáchovy a zase rychle utíkají na břeh, když už se nějaká ta vlna rozhodne rozplácnout o něco blíže břehu,než její sestřičky. Matěj někam zahrabal lopatku a tak všichni ryjem v písku a hledáme ji. Nakonec vítězem je Bára, která ji objevuje uplně náhodou,když jsme hledání vzdali nedbaje Matějova jekotu,že on potřebuje nutně lopatičku, kterou jen on někam „koval“ a určitě ji „nezajabal“ a ani „neztatil“. 

Sluníčko už bylo skoro na obzoru, když se nám podařilo ty dva vystrnadit z pláže, máme v plánu se ještě zastavit v Lahaině,kde je prý promenáda s obchodíky a restauracemi,cílem je nakoupit nějaké drobnosti domů a možná se i najíst,protože posledních 10 minut neslyšíme v autě nic jiného, než „já mám hlad“ v kadenci 3 hlášky za vteřinu. Nedá se zde zaparkovat, tak končíme na placeném parkovišti,kde je pro změnu dostatek volných míst. Procházíme pár obchodů, kde by kluci koupili všechno co vidí a jako zlatý hřeb večera zakotvujeme v mexické restauraci Cilantro,kde se cpeme k prasknutí, jídlo je snad nejlepší,co jsme zatím v USA pozřeli. Cesta domů byla rychlá. Na zítra máme naplánován národní park Haleakala (dokud nám ještě platí vstupné) a další válení u vody.

Road to Hana II.

Kuba,Anče,hajnej, nestát, nelelkovat, hurá do Krakonošovo, tak nějak by to asi zaznělo v oblíbeném večerníčku, my jsme měli trošku pomalejší rozjezd, ale i tak se nám podařilo zmizet jako ranní opar nad rybníkem. Skoro celou cestu prší, máme obavy, jak to bude vypadat na konci naší cesty. Míjíme postupně všechny včerejší zastávky, naštěstí cesta je volná, čumilové uhnou těm,kteří nechtějí okounit a ženou se do Hany :-) Protože pršelo i celou noc, tam kde teče voda, teče pořádně. Tak jsme vyfotili i pěkný vodopád hned u cesty.     

  

V Haně je už suchá silnice a za Hanou se na nás culí sluníčko.  Zjišťujeme, že je zde krásně a že bychom si uměli představit strávit nějaký ten zimní měsíc na tomto místě. Cesta se mění ze široké dvouproudovky v polorozmlácenou silničku tak pro jedno a půl auto. Míjíme obrovský vodopád (Wailua), je pěkně nasvícený, dole je vidět duha.

Parkoviště u SevenSacredPools je skoro plné,evidentně si někteří přivstali. Platí se zde vstupné 10 USD, neboť se nacházíme v národním parku Haleakala, vstupné využijeme i do další části parku, kam máme v plánu vyrazit. Dáváme se na značený „trail“, který má cca 2 míle jedním směrem. U vstupu nás rangerka upozorňuje, že dneska žádné koupání, protože je hodně vody,inu co se dá dělat. Jak koukáme na fotky, buď je zde něco alá čůrek vody a rybník, anebo dravá řeka s valící se divokou vodou. Cestička je upravená,míjíme různé místní plevele, nám je známé jen kávovník a guava, jedno ignorujeme, druhé baštíme.

 Pěkně nám to šlape, sluníčko svítí, komáři mají pohov,vypadá to až moc idylicky. Matěj vytáhl svojí oblíbenou písničku „mě bolí nožičky,já to nejádnu“ a k tomu se porůznu kroutí,což znamená jen jedno, že za chvíli sebou flákne do bahna a bude zuřivý,že se zamazal. Pro tentokrát jsme jeho bolavé nožičky vyléčili příslibem zmrzliny a chlapci zase šupajdí jako o závod. Míjíme obrovský strom,na který se snaží oba dva vylézt.

 Napřed slyšíme tekoucí vodu,pak vidíme i různě padající vodu a zase vodu a zase vodu. 

 

Cesta pokračuje přes mostíky do bambusového háje, kde nejeden turista dostane pořádný hlad.

Matěj opět vytahuje svoje „nejádnu,nožičky“ , přituhuje. Pak naštěstí Bára někde objevuje kus ulomeného bambusu, který slouží Matějovi jako hůl a už nožičky nebolí.

Cestou nazpátek se bavíme tím,že Bára si hraje na kouzelníka,hle místo kamínku sušenka :-) Děti s Bárou se vydávají k autu,já ještě rychle páchám spodní okruh (cca 1 míle),ať máme nafoceno i to,co je ve všech průvodcích.

Pokračujeme ještě kousek ke kostelu z roku 18XX, u kterého je pochovaný aviatik Charles Lindbergh. Krásné místo zdobí koně a ticho,jsme zde sami. Po chvíli bohužel dorazily 3 mikrobusy turistů a kouzlo je pryč :-) 

 

Sedáme do auta a míříme na Koki beach, bohužel je zde větrno a tak se nám do vody ani moc nechce, alespoň uděláme nějaké to fotos, společnost nám dělají fregatky, krouží nad námi celé hejno.

 Cestou domu se zastavujeme v našem „gurmánském“ koutku, při vystoupení z auta nás vítají psy,jeden od radosti začal i výt, po chvíli se přidává kvočna se 3 kuřátky, které sekunduje načepýřený kohout. Dáváme si tacos (s rybou,s vepřovým), Kuba si poručil vynikající domácí těstoviny zapečené se sýrem a já pro jistotu do sebe ještě soukám obrovský hotdog (cesta domu je daleká). Ještě cestou něco fotíme,ale už se těšíme domu do postele.

Road to Hana

Ráno tu napřed štrachá Bára, pak se přidávají kluci, mě se ještě daří na chvilku usnout. Pak jsem nemilosrdně probuzen slovy „vraj ráno skoro vyražáme a ty zatial len vylihuješ“. Bára už má naplánováno, co vše bychom měli cestou do Hany vidět, ještě přidávám nějaké tipy dle fotek, co jsou zde po  zdech (je na nich napsáno, na které „majli“ cestou zastavit). Cesta vede po útesech,klikatí se doprava,doleva a každou chvíli se zužuje na šířku jednoho auta. 

 

 Prý že tu jezdí jen neschopní turisti a pak šílení domorodci, obě dvě skupiny ignorující rychlostní omezení a většinou všichni v protisměru. Nakonec to nebylo tak strašné, cesta se dala přirovnat jedné nekončící cestě z Řevnic na Mníšek. Máme malý náskok, vodopády TwinFalls máme už ze včerejška, je to první zastávka většiny turistů.

 Cesta vede skrze džungli a nějaké plantáže,první vodopád je decentní, druhý u kterého končí většina turistů je lepší (a fotogeništější). 

Dále lze ještě vyšplhat nahoru a pokračovat k dalším a dalším vodopádkům, poslední z nich je dostupný bambusovým hájem,kde se většinou všichni ztratí :-) U vchodu prodávají ananasy,kokosáky a passion fruit (lilikoi). Plánuji nějaké to lilikoi zakoupit,ale pak cestou nazpátek jsem nějaké posbíral napadané na zemi. 

Naše dnešní nultá zastávka je u kostela z roku 1853, nějak se nám ho nepodařilo najít. Neblahé tušení se potvrdilo hned na druhé „zastávce“,není kde zaparkovat. Pak zjišťujeme, že kdo ví proč tam ty auta stála, naplánovaný první vodopád Waikamoi jsme neminuli. Jde se k němu džunglí, všechno je mokré, kluzké, kloužeme po kamenech, po kořenech stromů, bláto všude, komáři se tetelí blahem, mají přísun čerstvé krve rovnou k snídani. Bára s Matějem zůstavají u prvního vodopádu. 

Já s Kubou se kloužeme dál v domnění,že uvidíme něco více. Cesta tam je OK, cesta nazpátek je děsivá,ale nakonec jí zvládáme také a nejsme ani moc špinaví. Sedáme do auta a mažeme k dalšímu našemu cíli cesty. Já to komentuji slovy, že jsou mi už všechny vodopády ukradené,že jsem zeštípanej už dost. Bára pořád básní o procházce bambusovým lesem,mám v živé paměti podobnou akci před 12 lety na Oahu,žrali tam komáři jak sviň,naštěstí ho míjíme se slovy, že se zde ještě zastavíme, máme to k němu kousek (jako k tomu kostelu). Cestou míjime ještě některá místa,kde se buď nedá zaparkovat,anebo se nám zase naopak nechce zastavovat :-) U vodopádu Haipua’ena vystupuje z auta jen Bára, vrací se asi po 10 minutách s fotkami. 

 

 

 Podařilo se mi přesvědčit Kubu s Matějem, zatím co jsme čekali v autě,aby byli ticho, protože komáři co na nás dělali nálety jdou zajisté po jejich hlasu. Na svačinku zastavujeme v místě zvané Kaenae Peninsula, záchody, lavičky, all included. Je odtud krásný výhled na celý záliv pod námi.

 Ha, odbočuji pak na cestu vedoucí dolu k pobřeží, Bára tuhle zastávku (Honomanu Bay) nemá v itineráři. Objevujeme malinkou pláž s černo-zeleným pískem, jako bonus jsou k dispozici skořápky a černé kamínky, které se staly obětí Bářiného fotografického umu. Prodral jsem se kousek do zeleně nad pláží, je zde nefalšovaný bambusový prales.

 Cestou míjíme několik míst,kde se dá zakoupit místní ovoce (formou samoobsluhy, peníze se dávají do krabičky). V nabídce jsou banány,citróny, karambola,lilikoi atd. U nás by to určitě také fungovalo,akorát s tím rozdílem,že večer by tam člověk nenašel asi ani ten stolek, kdyby nebyl přibitý. Další odbočkou k moři se dostáváme na Ke'anae U pobřeží je zájezd důchodců, kteří mají rozestavěné stojany a malují. Voda se zde tříští o skály, vítr pofukuje...paráda. 

 

Vracíme se na Road to Hana a odbočujeme pro změnu po pár mílích zase k vodě,na místo zvané Nahiku. Zde prozměnu vidíme 2 důchodce se stativem, asi fotící zájezd :-)

 Matěj se už uplně probudil,tak dokonce vylezl z auta, sice na předchozí zastávce byl již vzhůru,ale odmítal vystrčit nos. Zastavujeme na jídlo, dopřáváme si vyhlášené krevety v kokosu a dorážíme se Fish&Chips, jídlo shledáváme chutnější,než to,které jsme měli v Koně. 

Dále míjíme odbočku na letiště v Haně a pokračujeme do Waianapanapa parku,kde zastavujeme u pláže, kterou tvoří černý písek a malé černé oblázky, součástí pláže je i malá jeskyně, kterou se dá projít k moři. Kluci nadšeně poskakují po pláži a pak se společnými silami dávají do tvoření Petroglyfů. 

Už se pomalu smráká, tak odkládáme návštěvu dalších pláží a Seven sacred pools na druhý den, cesta zpět nám trvá hodinu a 20 minut (celkem cca 33 mílí).