Playa Barrigona, Barco Quebrado, Playa Guiones

Za svítání nás budí řev vřešťanů, mám pocit, že musí být rovnou někde za oknem :). Cestou na snídani potkáváme veverku, která se futruje nějakými bobulemi a na stromě nad jídelnou sedí několik papoušků. 

Samozřejmě, jakmile vytáhnu foťák, odletí většina pryč a když už konečně zaostřím na zbývající dva, s křikem též odletí. Prostě, papoušci se neradi fotí. K snídani jsou opět připálené tousty a Bára mě opět peskuje, ať si toho nevšímám :). Protože pláž Sámaru máme okoukanou, rozhodujeme se, na kterou stranu od nás se vydat. Bára nakonec objevuje pláž Conchal a já Sugar Beach, ale obě dvě jsou docela z ruky a 2 hodiny cesty se nám nechce absolvovat. Obě dvě jsou blíže Hermose, kde budeme bydlet, tak to zkusíme odtamtud. Vydáváme se směrem k městu Nosara a při první příležitosti odbočujeme k pobřeží. Cesta se mění na prašnou a jedeme podle nosu. Jaké naše překvapení, když se dostáváme k oprýskané ceduli s nápisem „Sámara“. Točíme to na druhou stranu a odbočujeme k pláži Barrigona. Cesta se postupně zužuje, že mám strach o zrcátka, abych je nenechal na nějakém stromě. Když už se cesta rozšíří, že by i dva traktory projely, cesta plně odpovídá tomu, že je určena pro traktory či BMP. Před námi se jedno auto točí zpět, mají strach o podvozek :). Rychtuji náhon na všechny 4 a stylem hopsa hejsa do Brandejsa pohodově parkujeme u pláže. Stojí zde pár aut a nevšimnout si malé cedulky na odbočce, asi bychom sem nikdy nedojeli.

Pláž není tak rozlehlá, je na krajích lemována stromy. Písek je bílý, jemný, ve vodě pár surfarů a pár šutrů. Voda je průzračná a vlny akorát tak na to, aby člověka spláchly přesně tak, jak to máme rádi.

Z původního, podíváme se a jedeme, je několikahodinová zastávka. Cestou zastavujeme ještě u další pláže (jméno jsme zapoměnli), ale ta se nám moc nelíbí, hned bočíme dopryč. Vracíme se na asfaltku a míříme k větším plážím. Pláž Buenavista míjíme (byla zhaněna knižním průvodcem) a zastavujeme až u Barco Quebrado. Je zde nasáčkováno aut, kluci ani nechtějí vylézt z auta, uděláme pár fotek (pláž nicmoc) a pokračujeme dále.

Matěj si stěžuje, že ho bolí bříško. Projíždíme městem Nosara, mraky turistů, mraky restaurací. Pláž Guiones je široká, bez kouska stínu. Kluci dávno spí, ani ji neviděli.

Cestou zpět k autu řve na stromě vedle nás vřešťan, ale neviděli jsme ho. Protože se kluci probudili a já ještě cestou k pláži minul podnik „Taco taco“, vracíme se sehnat něco na zub a parkujeme u tohoto podniku. Obsluha na nás vychrlí spoustu informací, Matěj mizí za asistence Báry na záchodě. Kubovi čtu asi 5x nabídku, která se skládá z různých tacos, nějak ho nic nezaujalo. Když se vrátila záchodová dvojka, objednáváme si s Bárou tacos a klukům quesadilas. Jídlo je dobré, ale vzhledem k ceně se držíme u zdi, točíme to jen jednou. (foto vypujčené z FB Taco Taco :)

K pití je k dispozici zdarma voda, Matěj si vymohl na bolavé bříško coca-colu a já šáhl po nějakém domácím ginger beeru. Při placení jsme zjistili, že jedno taco nestojí 8 USD a tak jsme se jednak mohli natláskat víc a jednak neplatíme tolik (stejně to málo s pitím se vyšplhalo na 22 USD, obvyklý fígl, cena je bez daně). Cestu zpět absolvujeme po asfaltce poseté výmoly a pak končíme na prašné cestě. Jediná šance je, mít zavřená okna a občas pustit stěrače, neboť jet za nějakým autem je rovno být postižen prašnou vichřicí. Náhle končíme u nějaké řeky, kterou je třeba někudy projet. Moc se mi dotoho nechce, na protější straně se štosují auta a za námi nějaký nedočkavec mačká klakson. Bára tedy slevuje  nápadu, že půjde otestovat hloubku a já to beru rovnou za nosem nejkratší možnou cestou na protější břeh. Ještě, že máme pojízdný tank a ne sedan :). Auta naproti jedou více vlevo, možná je tam míň vody, nedočkavec za námi nikam nejede. Končíme u naší pláže „Sámara“. Jsme úplně na kraji, jsou zde zbytky korálového útesu a tak se tam chvilku plácáme a pozorujeme nadšence se šnorchly.

Jedeme pro plavky a vracíme se zpět, máme více než hodinu na prozkoumávání dna. Věci necháváme v dostatečné dálce od vody (já je chtěl dát na skálu, ale prý kdo by tam pro to pak šel) a kluci s Bárou vyzbrojeni šnorchlem a brýlemi se noří do vody. Já za nimi cupkám a připadám si tam mezi šutry jako blbec a tak se pinožím kousek dál, kde už je písek. Matěj se přidává, šnorchlování ho moc nenadchlo. Bára s Kubou jezdí kdo ví kde, na nejbližším skalním výběžku se naparují dva pelikáni. Plácáme se po krk ve vodě s Matějem, občas nás nějaká vlna šplechne po hlavě a protože se již smráká, vracíme se mezi šutry vyzvednout šnorchlisty.  Okukujeme jakési onožené mini ryby, komáři na nás pořádají hostinu. Kuba objevuje v jednom minijezírku obrovského kraba, kterého provokuje tak dlouho, až cvaká klepety. Věci na pláži jsou morké, především ručník a moje oblečení. Přemýšlím, od čeho to může být a nakonec to uzavírám tím, že to musel pochcat nějaký ze psů, které jejich majitelé nechávají vesele běhat po pláži. Mojí teorii potvrzuje Bára, která objevuje ještě kopku hoven kousek od našich věcí. Kleju jako pohan :). Protože se nám osvědčil zapadlý podnik, kde mají hodně druh zmrzlin, hamburgery a crepes, míříme přímo tam. Ejhle, došly hamburgerové bulky, místo nich dostávám dvě menší bagety, ve výsledku jsem se dobře nabaštil. Dostáváme od cesty zmrzlinu a na účtě chybí pití – vynikající šejky. Bára reklamuje částku a spokojeně platí o cca 8 USD více. :). Když zajíždíme k hotelu, na drátech se promenáduje opice. Ve tmě toho moc nevidíme, objevujeme akorát mravence nesoucí si své listy.

Playa Sámara a okolí

Po snídani, která snad ani nepatří k tak drahému hotelu (normální hanba) skáčeme ve vlnách, nebo v bazénu, případně se plácáme na pláži. Kluci si zde pořídili krabí farmu, krabíků poustevníků a minikrabíků je plná pláž, tak o zvěřinec nemají nouzi.

 

Kolem nás létají racci, pelikán brouzdá asi jinde, neboť jsme ho neviděli. U břehu jsem zahlédl rejnoka (možná malou mantu), viděl ho i Matěj, tak mi to Bára věří. Tuhle potvoru jsme zahlédli i později, kdy jí viděl i Kuba. Náhle Bára vykřijuje, že jí něco kouslo a žene se na břeh. Vypadá to jako od kopřivy, ale prý to bolí jak žihadlo od vosy, usuzujeme na nějakou medúzu. Další podobný zážitek má odpoledne Matěj, ale ten je přesvědčený, že to byl určitě rejnok. Kluci už do vody nechtějí a chvíli se plácají u bazénu. Proubouzí se v nás objevitelské pudy, sedáme do auta a míříme k sousední pláži. Ta je ještě širší, než Sámara, ale není tak pěkná.

Fotím zde nějaké volavky (či co to je) a protože je odliv, Kuba s Bárou se vydávají ke skalám.

Matěj chce spát, napřed se o to pokouší opřen o palmu, ale to mu moc nejde, nechávám ho tedy v autě a vydávám se za zbytkem průkopníků. Ti něco pozorují mezi skalami a Kuba mi hned nadšeně ukazuje kraby poustevníky a nějaké hnusné velké podvodní slimáky. Občas zahlédneme i nějaké černé chapadla, či jaké svinstvo, jsme poserové, ani na to nešáhneme :). Již se setmělo, vracíme se do centra Sámary na večeri a nakoupit nějaké colony v bankomatu. Matěj si stěžuje, že je mu na blinkání (poté co stláskal poručenou palačinku s nutelou) a odvolává se, že to má z té nutely, protože jí bylo moc. Kuba se rýpe v poručené pizze, čekáme, kdy nás obšťastní větou „snědeno;už jsem plný a nemůžu“. :). Je osm večer a zalejzáme do postele.

Pacific ocean - Playa Sámara

Bára navrhuje, ať jdeme k druhému vodopádu, že zatím pobalí, ale ani jednomu z nás se nikam moc nechce a tak jí děláme společnost. Neboť je Bára šikovná, má pobaleno rychle. Podle času bychom to k tomu vodopádu přeci jen stihli. Venku je nechutné horko a společník vítr se uplně utišil, že ani mraky nad sopkou se nehnou. Kašleme na vodopád a vyrážíme k moři. Necelých 200 km a 2.5 hodiny cesty. Navigace nerozlišuje mezi Interamericanou a obyčejnou silnicí, která vede podél ní a tak si trošku zajíždíme. Nevím jak bychom to bez navigace dali, neboť odbočka k mezinárodnímu letišti, kolem kterého vede cesta není nikde značena. Cesta ubíhá pohodově, člověk se musí řítít 90 km rychlostí, zvláště na místech, kde značky přikazují omezit rychlost na 40 či 60 km/h. Ve městě jedu tam, kde jedou všichni, přede mnou evidentně také turisti, protože končíme v protisměru. Navigace je spokojená, podle ní, jinudy cesta nevede. Oproti jejím protestům (a po asi 100 metrech v protisměru) odbočuji kamsi a pak zase kamsi a pak rovnou za nosem. Nakonec se dostávám někam, kde je s tím navigace spokojena a úspěšně končíme u našeho hotelu Las Brisas del Pacifico. 

Od moře nás odděluje jen prašná cesta. Moře je krásně modré, na nebi ani mráček. V okolí hotelu vřeští papouchové, na stromě se tu předvádějí leguáni a pod nohami běhají ještěrky.

Dáváme si oběd a končíme ve vlnách, které jsou decentní, ale občas se nějaká ta vlna zapomene a dá nám pořádný pohlavek. Nad hlavami nám v jeden okamžik létají racci a dokonce nám společnost dělá i jeden pelikán, který si bezstarostně pár metrů od nás cpe bachor rybou.

Večer končíme v sámošce a pak s dvěmi plechovkami piva na pláži, pozorujeme západ slunce a pak se naše zraky upírají ke hvězdám. Oproti Cano Negro je zde více světla a tak to není až tak magické. Musíme se smát, výjimečně jsme si nedali pivo Imperial, ale sáhli jsme po značce Pilsen a Bohemia (oboje dvoje je patok, zlatý Imperial).

V hotelu je horko na chcípnutí, větrák moc nevětrákuje, ale nakonec jsme někdy k ránu vzali za vděk dekama.