Bára navrhuje, ať jdeme k druhému vodopádu, že zatím
pobalí, ale ani jednomu z nás se nikam moc nechce a tak jí děláme
společnost. Neboť je Bára šikovná, má pobaleno rychle. Podle času bychom to
k tomu vodopádu přeci jen stihli. Venku je nechutné horko a společník vítr
se uplně utišil, že ani mraky nad sopkou se nehnou. Kašleme na vodopád a
vyrážíme k moři. Necelých 200 km a 2.5 hodiny cesty. Navigace nerozlišuje
mezi Interamericanou a obyčejnou silnicí, která vede podél ní a tak si trošku
zajíždíme. Nevím jak bychom to bez navigace dali, neboť odbočka
k mezinárodnímu letišti, kolem kterého vede cesta není nikde značena.
Cesta ubíhá pohodově, člověk se musí řítít 90 km rychlostí, zvláště na místech,
kde značky přikazují omezit rychlost na 40 či 60 km/h. Ve městě jedu tam,
kde jedou všichni, přede mnou evidentně také turisti, protože končíme v protisměru.
Navigace je spokojená, podle ní, jinudy cesta nevede. Oproti jejím protestům (a
po asi 100 metrech v protisměru) odbočuji kamsi a pak zase kamsi a pak
rovnou za nosem. Nakonec se dostávám někam, kde je s tím navigace
spokojena a úspěšně končíme u našeho hotelu Las Brisas del Pacifico.
Od moře nás odděluje jen prašná cesta. Moře je krásně modré, na nebi ani mráček. V okolí hotelu vřeští papouchové, na stromě se tu předvádějí leguáni a pod nohami běhají ještěrky.
Dáváme si oběd a končíme ve vlnách, které jsou decentní, ale občas se nějaká ta vlna zapomene a dá nám pořádný pohlavek. Nad hlavami nám v jeden okamžik létají racci a dokonce nám společnost dělá i jeden pelikán, který si bezstarostně pár metrů od nás cpe bachor rybou.
Večer končíme v sámošce a pak s dvěmi plechovkami piva na pláži, pozorujeme západ slunce a pak se naše zraky upírají ke hvězdám. Oproti Cano Negro je zde více světla a tak to není až tak magické. Musíme se smát, výjimečně jsme si nedali pivo Imperial, ale sáhli jsme po značce Pilsen a Bohemia (oboje dvoje je patok, zlatý Imperial).
V hotelu je horko na chcípnutí, větrák moc nevětrákuje, ale nakonec jsme někdy k ránu vzali za vděk dekama.
Od moře nás odděluje jen prašná cesta. Moře je krásně modré, na nebi ani mráček. V okolí hotelu vřeští papouchové, na stromě se tu předvádějí leguáni a pod nohami běhají ještěrky.
Dáváme si oběd a končíme ve vlnách, které jsou decentní, ale občas se nějaká ta vlna zapomene a dá nám pořádný pohlavek. Nad hlavami nám v jeden okamžik létají racci a dokonce nám společnost dělá i jeden pelikán, který si bezstarostně pár metrů od nás cpe bachor rybou.
Večer končíme v sámošce a pak s dvěmi plechovkami piva na pláži, pozorujeme západ slunce a pak se naše zraky upírají ke hvězdám. Oproti Cano Negro je zde více světla a tak to není až tak magické. Musíme se smát, výjimečně jsme si nedali pivo Imperial, ale sáhli jsme po značce Pilsen a Bohemia (oboje dvoje je patok, zlatý Imperial).
V hotelu je horko na chcípnutí, větrák moc nevětrákuje, ale nakonec jsme někdy k ránu vzali za vděk dekama.
Žádné komentáře:
Okomentovat