Protože máme hamburgerový
absťák, zastavujeme se v hlavním městě v Jack in the box, kde ukájíme
naše chuťové chtíče, pak chvilku bloudíme, než trefíme tu správnou cestu
(nevyplácí se vyjet z parkoviště jinudy,než kudy se přijelo) a svištíme po
pobřeží. Pak se objevuje jen cedule „state highway end“, dvouproudovka
s novým asfaltem a krásnými vodícími čárami je pryč a vítá nás dobrá známá
česká okrska. Směju se pod fousy,že tahle hnědá je lepší než včerejší žlutá do
Hany. Nadšení mě neopouští,ani když se chvílemi tato cesta zužuje na šířku
jednoho auta. Okolí je úchvatné, vpravo hluboký sráz až k moři, vlevo
hory, semtam nějaký ranč, cesta se klikatí jak had a chvílemi mě napadá, že
kdyby jelo auto proti,tak tedy fakt nevím,jak bychom se vyhnuli.
Ještě
předtím,než míjíme ceduli „state highway start“ zastavujeme v údolí u
stánku, kde mlsáme na čokoládové a kávové zmzlině.
Cesta je opět široká pro 4 auta a tak se jede
o trošku rychleji :-) Zastavujeme na místě, kde se dá slézt do lávových jezírek
(kde mají být olivíny) a kde je jeden kopec tvořený čedičem a druhý lávou.
Nakonec děláme pár fotek a Bára s dětmi nadšeně přehrabují šutry, ve
kterých se opravdu třpytí zelené olivíny. Vyjma toho,je přístupová cesta
tvořená uplně červenou zemí a dolu k vodě, kde vlny bijí o pobřeží se
odvažují všichni vyjma nás.
Vidina písečné pláže nás žene dál. Přesto stavíme
ještě na místě přírodního úkazu - „Blowhole“ a vstup „na vlastní nebezpečí“.
Chvíli přemýšlíme, o co tady jde a pak už vidíme na vlastní oči. Díra
v zemi, kterou stříká voda jako gejzír,když přijde ta správná vlna a že
jich chodí dostatek v krátkých intervalech. Zůstáváme v úctihodné
vzdálenosti, ikdyž něktěří nadšenci (magoři) pokračují dál,až
k díře,nedbaje nebezpečí. Kluci zde mají další ze svých amoků a my si
říkáme, že zřejmě něco musí přidávat do toho jídla, jinak to není možné.
Nejkrásnější pláž USA nás vítá ověnčená červenou vlajkou a vlnami,které se
naštěstí lámou dostatečně daleko od břehu. Kluci nadšeně lítají vstříc vlnám a
my za nimi,naštěstí ale mají dostatek pudu sebezáchovy a zase rychle utíkají na
břeh, když už se nějaká ta vlna rozhodne rozplácnout o něco blíže břehu,než
její sestřičky. Matěj někam zahrabal lopatku a tak všichni ryjem v písku a
hledáme ji. Nakonec vítězem je Bára, která ji objevuje uplně náhodou,když jsme
hledání vzdali nedbaje Matějova jekotu,že on potřebuje nutně lopatičku, kterou
jen on někam „koval“ a určitě ji „nezajabal“ a ani „neztatil“.
Sluníčko už bylo
skoro na obzoru, když se nám podařilo ty dva vystrnadit z pláže, máme
v plánu se ještě zastavit v Lahaině,kde je prý promenáda
s obchodíky a restauracemi,cílem je nakoupit nějaké drobnosti domů a možná
se i najíst,protože posledních 10 minut neslyšíme v autě nic jiného, než „já
mám hlad“ v kadenci 3 hlášky za vteřinu. Nedá se zde zaparkovat, tak
končíme na placeném parkovišti,kde je pro změnu dostatek volných míst.
Procházíme pár obchodů, kde by kluci koupili všechno co vidí a jako zlatý hřeb
večera zakotvujeme v mexické restauraci Cilantro,kde se cpeme k prasknutí,
jídlo je snad nejlepší,co jsme zatím v USA pozřeli. Cesta domů byla
rychlá. Na zítra máme naplánován národní park Haleakala (dokud nám ještě platí
vstupné) a další válení u vody.
Žádné komentáře:
Okomentovat