Road to Hana II.

Kuba,Anče,hajnej, nestát, nelelkovat, hurá do Krakonošovo, tak nějak by to asi zaznělo v oblíbeném večerníčku, my jsme měli trošku pomalejší rozjezd, ale i tak se nám podařilo zmizet jako ranní opar nad rybníkem. Skoro celou cestu prší, máme obavy, jak to bude vypadat na konci naší cesty. Míjíme postupně všechny včerejší zastávky, naštěstí cesta je volná, čumilové uhnou těm,kteří nechtějí okounit a ženou se do Hany :-) Protože pršelo i celou noc, tam kde teče voda, teče pořádně. Tak jsme vyfotili i pěkný vodopád hned u cesty.     

  

V Haně je už suchá silnice a za Hanou se na nás culí sluníčko.  Zjišťujeme, že je zde krásně a že bychom si uměli představit strávit nějaký ten zimní měsíc na tomto místě. Cesta se mění ze široké dvouproudovky v polorozmlácenou silničku tak pro jedno a půl auto. Míjíme obrovský vodopád (Wailua), je pěkně nasvícený, dole je vidět duha.

Parkoviště u SevenSacredPools je skoro plné,evidentně si někteří přivstali. Platí se zde vstupné 10 USD, neboť se nacházíme v národním parku Haleakala, vstupné využijeme i do další části parku, kam máme v plánu vyrazit. Dáváme se na značený „trail“, který má cca 2 míle jedním směrem. U vstupu nás rangerka upozorňuje, že dneska žádné koupání, protože je hodně vody,inu co se dá dělat. Jak koukáme na fotky, buď je zde něco alá čůrek vody a rybník, anebo dravá řeka s valící se divokou vodou. Cestička je upravená,míjíme různé místní plevele, nám je známé jen kávovník a guava, jedno ignorujeme, druhé baštíme.

 Pěkně nám to šlape, sluníčko svítí, komáři mají pohov,vypadá to až moc idylicky. Matěj vytáhl svojí oblíbenou písničku „mě bolí nožičky,já to nejádnu“ a k tomu se porůznu kroutí,což znamená jen jedno, že za chvíli sebou flákne do bahna a bude zuřivý,že se zamazal. Pro tentokrát jsme jeho bolavé nožičky vyléčili příslibem zmrzliny a chlapci zase šupajdí jako o závod. Míjíme obrovský strom,na který se snaží oba dva vylézt.

 Napřed slyšíme tekoucí vodu,pak vidíme i různě padající vodu a zase vodu a zase vodu. 

 

Cesta pokračuje přes mostíky do bambusového háje, kde nejeden turista dostane pořádný hlad.

Matěj opět vytahuje svoje „nejádnu,nožičky“ , přituhuje. Pak naštěstí Bára někde objevuje kus ulomeného bambusu, který slouží Matějovi jako hůl a už nožičky nebolí.

Cestou nazpátek se bavíme tím,že Bára si hraje na kouzelníka,hle místo kamínku sušenka :-) Děti s Bárou se vydávají k autu,já ještě rychle páchám spodní okruh (cca 1 míle),ať máme nafoceno i to,co je ve všech průvodcích.

Pokračujeme ještě kousek ke kostelu z roku 18XX, u kterého je pochovaný aviatik Charles Lindbergh. Krásné místo zdobí koně a ticho,jsme zde sami. Po chvíli bohužel dorazily 3 mikrobusy turistů a kouzlo je pryč :-) 

 

Sedáme do auta a míříme na Koki beach, bohužel je zde větrno a tak se nám do vody ani moc nechce, alespoň uděláme nějaké to fotos, společnost nám dělají fregatky, krouží nad námi celé hejno.

 Cestou domu se zastavujeme v našem „gurmánském“ koutku, při vystoupení z auta nás vítají psy,jeden od radosti začal i výt, po chvíli se přidává kvočna se 3 kuřátky, které sekunduje načepýřený kohout. Dáváme si tacos (s rybou,s vepřovým), Kuba si poručil vynikající domácí těstoviny zapečené se sýrem a já pro jistotu do sebe ještě soukám obrovský hotdog (cesta domu je daleká). Ještě cestou něco fotíme,ale už se těšíme domu do postele.