Presun na Maui

Ráno klasicky kluci vstávají brzy, alespoň máme dostatek času na zabalení věcí, hodíme do sebe rychlou kávu, pojíme různé zbytky a hurá na cestu.  Mám naplánováno, vysadit Báru, děti a kufry na letišti a pak teprve vrátit auto,ať se s tím vším nemusíme tahat sem a tam. Náš „terminál“ je někde za tím mezinárodním, nízká budova, která spíš vypadá na WC pro turisty, než cokoliv jiného. Báře se to celé nezdá a stále mi nevěří, že letíme maličkou cesnou, odmítá vystoupit, že prý to zde vypadá,že tu lišky dávají dobou noc. Měníme tedy plán, vyrážíme všichni společně vrátit auto. Autobusák se ptá, kam letíme, tak mu říkám „Mokulele érlajns, tů Mauí“, odpovědí  nám je klasické „óukéj“  a kupodivu nám zastavuje na místě, kde původně nikdo nechtěl z auta ven. Pak si všímáme plnoštíhlé kočandy u přepážky, ze které se pomalinku sloupává nápis „Mokulele airlines“. 

Váží kufry, váží nás, váží všechno a vše s pečlivostí zapisují. Asi po půlhodince nás fešanda posílá mávnutím ruky k letadlu a zde se vyjevuje celá hrůzná pravda, za plotem stojí cesna. Bára tomu stále nevěří,že tím poletíme,ale to se už objevuje pilot a hnedle se ptá, jestli s nimi letíme poprvé a že je to super. Aktivně se nabízí,že nám udělá fotku i s letadlem. 

Letíme my, pilot a ještě další 3-členná rodinka a je téměř plno. Výhodou je, že, všechny sedadla (celkem 9) jsou u okna :). Pilot nám říká, co nás čeká a nemine a už si to rolujeme na dráhu a frrrr jsme ve vzduchu. Cesta trvá asi 30 minut, vidíme celé pobřeží Big Islandu, kde poznáváme některé pláže,které jsme objevili a pak se před námi objevuje jeden malý ostrůvek, používaný jako cvičiště pro armádu,kromě toho je kompletně sežraný od koz a je prý plný zapomenuté munice. 

Míjíme ještě „Molokini“, což je ostrov, který se potopil a nyní slouží jako ráj pro šnorchlisty a potápěče. Trční z něj nad vodou jen špička dávné sopky. Z letadla vypadá jako půlměsíc. 

Po přistádní nám pilot šoupne ještě flašku s vodou a nějaké keksíky se slovy, ať vezmem dětem. Půjčení auta je rychlovka, místo ukecaného chlápka tam postává nasraný černoch, jehož celková komunikace se smrskla na slovo „Hotel?“ a pak „podepiš“.  Vymotáváme se z letiště a míříme směr ubytování s tím,že cestou někde zastavíme na jídlo. Odbočuji na „Haiku“, ale jaksi o odbočku jinde a začínáme bloudit. Ještě že máme klasickou mapu, navigace je na dvě věci. Konečně zastavujeme ve vesničce „Makawao“,která zaspala tak někdy v roce 1970.

 Korzujeme zde my a pak důchodci. Zde jako pitomci spoléháme na hodnocení Tripadvisoru a na aplikaci v mobilu hledáme doporučené stravovací podniky. Jeden akorát zavírá (ve 3 odpoledne), druhý je zavřený raději úplně, nakonec končíme v jednom, který je sice otevřený, ale má hodnocení děsivé - Sushi and Deli. Jedno jídlo nicmoc (ramen), druhé vynikající (udon), kluci si volí zelenou zmrzlinu a jsou spokojení. Je mentolová s kouskami čokolády, co vyvrací Bářiné obavy, zda není náhodou s wasabi. Obsluhuje majitelka, mračící se Japonka, připadáme si jak doma v Čechách, nikdo si nás nevšímá a poté co jsme odmítli sushi nad námi asi zlomila hůl. Donesla jídlo a někam zalezla. Když usoudila,že budeme platit, opět se vynořila, řekla částku, vzala si peníze a neřekla ani bla a zase zmizela. Cestu do ubytování  jsme kupodivu trefili napoprvé. Naše bydlení je zašité v přírodě, sprcha je venku, neviděli jsme zatím živou duši.

 Děti jásají, chtějí pustit televizi...televize tu je, ale signál není (chacha věděl jsem to,psali to v infu o ubytování, že si máme donést patřičné množství DVD). Před barákem rostou banány, za barákem papája, po chvíli se odněkud objevila kočka a měla se k nám jako ke starým známým.

 Voda je k dispozici jen dešťová a k pití slouží voda čištěná osmózou. Elektřinu zajišťují sluneční kolektory. Když nebude dost sluníčka, mají ještě v zásobě generátor. Máme pěkný výhled přes zeleň k moři. Pokoušel jsem se k němu dojít po cestě, ale ta končí u brány s nápisem „zákaz vstupu, soukromý pozemek, pozor na psy“. Budu muset zkusit jinou přístupovou cestu. Po setmění je tu taková tma, že když se zhasne, není vidět na krok a jediný hluk, který slyšíme je buď vřískající Matěj (kterého zlobí Kuba) anebo kobylky či jaké mrchy. Po okně natěšeně běhá gekon a má hotovou hostinu, protože se dovnitř za světlem snaží dostat nejedno podivné stvoření s křídly. Klasicky uléháme skoro se slepicemi. Já zjištuji, že deka, kterou Bára odněkud vytáhla, pěkně smrdí a tak ji zhnuseně odnáším do kuchyně, kde jí zavírám, ať si tam smrdí a celou noc drkotám zubama přikrytý prostěradlem, teplé noci jsme zanechali na Big Islandu, zde je o poznání chladněji.