To, že bydlíme kus od letiště nám neustále připomínají letadla,
která nám hřmí nad hlavou, a když už konečně nastane klid, spustí se
klimatizace, která svým kraválem plně zastupuje prolétající letadla. Vstáváme
kolem páté ranní, dopřáváme si dobrou snídani a s plným břichem vidíme nadcházející let pozitivně.
V letadle máme první řadu – před stěnou a záchody, spousta místa na nohy…
Na druhou stranu, kluci nikde nevidí obrazovky a tak docela vyšilují, Bára se
k nim přidává a já je sviňsky v tom utvrzuji, že tyto místa jsou bez
„počítačů“. Škodolibou radost mi kazí Bára, když zjistí, že se dají vyklopit
zpod sedaček. Kluci s „počítači“ provádějí kejkle, Bára kouká na filmy a
já ten krám vytáhl asi 5x za celý let, abych se podíval, jestli náhodou
nebudeme už přistávat. Z celého 9 hodinového letu se mi podařilo usnout
asi na hodinu, neb mě buď terorizoval se svými požadavky Kuba, anebo si ze mě
dělal polštář. V Atlantě procházíme přes kontrolu, kde mě zpovídají, jako
kdyby si mysleli, že jedeme do USA minimálně pracovat… Na přestup máme skoro 6
hodin a já mám solidní krizi. Bára někde chvíli pobíhá s klukama, když se
vrátí, vyžadují nutně 2 autíčka hot wheels a kdo ví co ještě. Zručně mě vedou
k obchodu, kde nechávám přes 20 USD ani nevím jak… Protože následující
spoj má být bez „občerstvení“, cpeme se v McDonaldu nějakým prefabrikátem.
Kluci si následně hrají s autíčky (tedy dobrá investice) až do času
nástupu do letadla. Konečně benefit, do letadla se dostáváme mezi prvními. Zde
s hrůzou zjišťujeme, že sice nám sedadla zpřeházeli, ale nejsou vedle
sebe, ale v každé řadě uprostřed. Já s Kubou sedíme asi 6 řad před
Bárou a Matějem. Naši spolusedící jsou v pohodě a vymění si místa tak,
abychom mohli sedět spolu s Kubou. Bára ty svoje staví před hotovou věc a
pak se mi přiznává, že jeden z nich byl nějaký naštvaný. 4 hodinový let se
neuvěřitelně vleče, Kuba spí jak zabitý a já si také trochu pospal. V letadle
snad 20x projíždí s pitím, jídlem a kdečím, všechno v ceně…tedy informace,
že jídlo pití nebude, je kec. V Kostarice se s tím moc nepářou, než
se dostaneme z letadla, kufry už jsou venku…Jako na potvoru jeden chybí,
tak trávíme hodinu ve frontě – před námi asi 2 osoby, než se nám podaří vyřídit
reklamaci. V rychlosti pak ještě pořizuji místní SIMkartu a už hledáme
naší spojku, která nás má odvézt do ubytování. Naštěstí je ještě v kupě
taxikářů a jiných naháněčů – prý že už chtěl jet pryč – soukáme se do auta a
jedeme. Ubytování je kousek od letiště, padnem do postele a nevíme o světě.
Tedy až na to, že buď nám nad hlavami kvílí letadla, anebo ještě nějaké jiné
neidentifikovatelné zvuky, jako kdyby se sypali rytíři po střeše. Do toho jsou
slyšet poryvy větru a snad i deště či čeho… Noc je neuvěřitelně dlouhá, od 7
hodin už nevíme co dělat a čekáme venku na snídani.
Žádné komentáře:
Okomentovat