Kluci klasicky vstávají za rozednění, mají náladu na svoje
vřeštivé aktivity, tak je nějak pacifikujeme, ne každý v okolí má zájem
vstávat někdy v 5. Z terásky vidíme na nejbližším stromě vypaseného
leguána, který vypadá jak zmenšená příšera z Jurského parku.
Po sedmé
jdeme na snídani, která je vynikající. U stolu se scházíme s rodinkou
američanů z Washingtonu – mají dva kluky 10 a 8 let. Pak se ještě přidává pár
mladých z Aljašky. Na stromech přímo před jídelnou jsou nachystané banány
a papája pro ptáky, slétávají se sem různobarevné potvory, zavítali sem i 4
tukani a občas se odněkud objeví veverka, která rychle chňapne po kusu ovoce a
zase zmizí v koruně stromu.
 |
| Red legged honeycreeper |
Někdy před devátou se ptáme na rafting, Rio
Sarapiquí a její různé přítoky mají obtížnost 1-5. Nadšený syn majitele nám
říká, že není problém a že nás vezme na obtížnost 2-3. Nám ta čísla nic
neříkají, tak souhlasíme. S člunem na střeše nás veze majitel a nějak se
mu nepozdává, kamže nás to chce vzít jeho syn raftovat. Obdobná reakce je od
nějaké ženské, které se ptají na cestu. Začíná ve mně hlodat nejistota, jestli
to je dobrý nápad. Dofukují člun, dostáváme školení, jak si sednout, kam dát
nohy a hlavně, co znamená který příkaz. Když je instruktáž u bodu, spadnete-li
do vody, lehněte na záda, ruce na prsa, mám pocit, že musíme postupně vypadat
z raftu a v lepším případě se neutopit :). Na rozjezdu trénujeme jednotlivé pokyny člunovoda a pak hurá do peřejí. Před
námi jede ještě „záchranář“ v kajaku, kdyby někdo vypadl, jako pojistka.
První peřeje jsou divoké, projíždíme je ani nevím jak. Na moji kontrolní
otázku, jaká to byla obtížnost, dostává se mi odpovědi, že trojka. To mě
uklidňuje, nic horšího nás snad nemůže potkat :).
Na obtížnějších částech řeky Matěj odevzdává pádlo a drží se zuby nehty,
abychom ho nevytratili. Na zbytku cesty pěkně pádluje. Pádlování nám jde pěkně
od ruky, člunovod je starý vtipálek a tak s radostí nás natáčí tak, aby
nás voda co nejvíc ošplouchla a kdo ví, jestli také nemá náhodou trošku chuť,
některého z nás vyklopit do vody :).
Někdy po hodince cesty zastavujeme a dáváme si pomeranče, ananas a meloun a pak
pokračujeme dále. Celkem jsme za 2.5 hodiny zdolali asi 13 km řeky. Cestou nám
zastavuje na pár místech, kde se dá koupat a dokonce i na jednom místě si kluci
s místními holčinami skočí do vody z vysokého břehu. Podél řeky je
spousta rodin, které se porůznu čvachtají, děti skákají ze stromů různé kreace.
Vidíme ledňáčky, supy, volavky, krocana a ještě nějaké další okřídlence.
Nakonec parkujeme u skupiny kluků hrajících fotbal, nasedáme do auta a jedeme
do ubytování. Jsme mokří, unavení, ale spokojení. Fotky bohužel nemáme, nechtěli jsme riskovat definitivní utopení našich foťáků. Slovo dalo slovu a dneska
chceme skončit na jídle v soda Linda, tentokrát jsme studovali ještě
podrobnou mapu, která je součástí informační brožurky. Jezdíme po Puerto Viejo
křížem krážem, ptáme se i nějaké místní obyvatelky, ale přesto jsme tuhle vývařovnu
neobjevili. Znechuceni neúspěchem parkujeme v prvním podniku, který se nám
trochu pozdává - Caballo Loco, kromě jiného tu probíhá dražba krav. Plato del dia
s pitím, 6400 colonu, cool cena. Kluky tu nic nenadchlo, proto ještě
zastavujeme u stánku s kuřaty, kde se oba dva natláskávají
k prasknutí. Večer Bára dává v jídelně dohromady texty a foto na blog, kluci si
hrají s místními psy a mezitím zvládáme hrát dámu, šachy a Kvak. Po setmění nám majitel ukazuje žáby kolem malého jezírka, konečně si můžeme i my vyfotit tuto parádní okatou zelenou obludku.
Zítra nás čeká přesun do Caňo Negro. A hlavně báječná snídaně. Možná půjdeme
před odjezdem ještě do pralesa, anebo do muzea kakaa, říkal Washingtoňák, že je
to super.
Žádné komentáře:
Okomentovat