Snídani připravuje nějaká Juanita přímo jen pro nás,
ovoce, toustík, vajíčko. Z angličtiny je vyplašená a tak na ní Bára
testuje své znalosti španělštiny, z čehož je také nějaká vyplašená, asi je
jen stydlivá. V domluvený čas dovláčíme kufry do recepce a vyčkáváme člověka
z autopůjčovny. Dorazí bodrý chlápek, který nás odveze k šéfovi,
který nám sdělí, že auto je u pumpy a že za chvíli bude připraveno a nenápadně
se mi snaží vnutit GPSku, kterou odmítám, neboť mám s sebou pana Miloslava :). Po zapojení GPSky to
akorát modře blikne a pak tma… chvíli s tím zápolím a nakonec pravím Báře,
vezmi mapu, kašlem na GPS. Vjíždíme na silnici alá dálnice, která by nás měla
dovést na karibské pobřeží. Po několika kilometrech jsme ztraceni v centru
San Jose. V nějaké boční silnici zprovozňuji GPSku a nestačím se divit,
kam nás posílá. Samé odbočte vlevo, po 50 metrech odbočte vpravo …až končíme
v totální zácpě v nějakých uličkách stíží pro jedno auto. Bára se
bravurně bere mapy a naviguje přímo tam, kam potřebujeme, GPSka dotoho krafá
svoje odbočte doprava a po 50 metrech doleva…to určitě :). Cestou projíždíme národním
parkem Braulio, silnice stoupá do 1500 metrů nad mořem a dává se do deště a pak
se přidává slejvák a nakonec průtrž mračen, která nás doprovází až do cíle naší
cesty, která je kousek za Puerto Viejo de Talamanca. Cestou zjišťuji, že cedule
omezující rychlost, dvojitá čára, blinkry a podobně snad dodržují jen turisti,
anebo znamenají úplně něco jiného, než u nás :).
Po chvilce bloudění nacházíme správnou odbočku k našemu ubytování, hlásá 2
km, ve skutečnosti je to o dost více a upřímně? Nechtěl bych to šlapat, krpál
vzhůru, padák dolu, krpál vzhůru…Konečně můžu převekslovat na náhon na všechny
4, cesta si to žádá. Chvíli před setměním zastavujeme před bránou, která hlásí La Ceiba reserva
natural (cíl naší cesty), mačkáme zvonek…po chvíli se ozve opatrná otázka, jestli umíme
španělsky a po cca 5 minutách doráží asi místní šerif stanice, malý podsaditý,
opálený, obklopený odérem potu… Kufry hážem na nějaké udělátko – plošinu,
kterou se přetáhnou na druhou stranu říčky, a my šlapeme zkratkou
prodlužovačkou. Je po dešti, místní šlapou ve vietnamkách s kufry na zádech, my kloužeme na
všechny strany. Propocení až na zadnici se dostáváme konečně do ubytování.
Tvoří ho patrový domek s velkou terasou, okna mají akorát okenice, dole postel
pro 5 osob, nahoře dvě dvojlůžka. Mezitím se setmělo a dalo se opět do deště, ze všech stran se ozývá nějaký
cvrkot, hejkání, bublání, klapání, mlaskání… Sbírám odvahu, beru čelovku a jdu
do auta pro proviant (mobil s sebou neberu, není zde signál, pokud se
nevrátím, najdou moje ohryzané kosti až druhý den). Cestou jsem zahlédl nějaké
svítící oči a cestou nazpátek jsem našel obrovitého gekona. Noc probíhá
klasicky, venku déšť a my se budíme asi 20x za noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat