V noci kupodivu nepršelo, ráno se soukáme z postele někdy v šest. Plánujeme výlet do národního parku Cahuita, kde snad konečně budou skákat opice a další zvěrstvo. Tláskáme snídani, balíme věci a vyrážíme. Kousek od ubytka potkáváme bandu turistů s průvodcem, všichni v holinách, my v našem skoro plážovém outfitu jim asi připadáme jako zjevení z jiného světa. Akorát průvodce rozšafně ukazuje do koruny stromu, kde visí lenochod.
Tak my tu potvoru máme ani ne 20 metrů od dveří a ani o ní nevíme :). Fotíme kolibříky a vyhlížíme našeho ptačího kamaráda, ale dal nám košem. Před bránou jsou akorát nějaké jiné okřídlené potvory, ale ty jsou jednak nezajímavé a jednak se nechtějí nechat fotit. Na druhé straně cesty jsou nějaká malá ptačiska, černočerné, jako ty stydlivé. Cestou zastavujeme v obchodě, kde doplňujeme proviant na cestu a za další půl hodinu jsme u vstupu. Poučeni informacemi, vybíráme vstup z městečka Cahuita, kde je vstupné dobrovolné, na rozdíl od vstupu z Puerto Vargas, kde chtějí za hlavu asi 7USD. Jen co zaparkujeme, už se nám nabízí průvodce a nenecháme se obměkčit slovy, že ho určitě potřebujeme :). Zapisujeme se do evidenční knihy, dáváme 2000 colonu do kasičky a šlapeme vyznačenou cestičkou mezi palmami. Z jedné strany mlátí vlny, proto vymlouváme koupací nápad kluků a pokračujeme dále se slibem, že najdeme určitě hezčí pláž na koupání. Zjišťujeme, že průvodci mají naučené, co kde je, protože vždy někde zastaví, ukážou do křoví a tu had, tu nějaká jiná havěť. Vidíme asi 4 lenochody, mravence Ata, nesoucí si své kousky listí, velké barevné motýly, nějaké jedovaté hady, kus baziliška a agouti.
Opice se někde zašívají, vidíme
akorát šlupky od banánů a opičí hovniska. Cedule, nekrmte opice, slibuje, že je
možná ještě uvidíme...
Někde v dálce
slyšíme vřešťany. Kluci statečně šlapají, cesta se z pohodlné vycházkové
pěšinky mění v rozblácenou stezku mezi stromy. Čekáme, že budou
protestovat, ale probudil se v nich duch průzkumníků a tak nás ženou
kupředu.
Na jednom místě musíme přebrodit říčku, samozřejmě, jen co do ní
vlezeme (voda asi po kolena), přijde nějaká větší vlna od moře a tentokrát se
topí foťák Báry. Když jsme se přebrodili, přemýšlíme, kudy dál, po pláži se nám
moc nechce, je třeba se vyhnout křoviskám a rázné vlny jsou nepřející. Brodí se
k nám nějaká dvojka s průvodcem, došla vlna a holka leží na
zádech a nohu má přicvaknutou obrovským kmenem, kterou stíží dva dokážou
odvalit. Přitom ještě utopila baťoh. Po chvíli se přibrodí rodinka a babča se
nás škodolibě ptá, jestli jsme se koupali, neb kluci jsou komplet mokří a my
máme mokro až na zadku. Riskneme tedy cestu podél pláže, daří se nám vystihnout
chvilka, kdy se nás moře nesnaží potrápit svými vlnami. Babča se chce fotit,
stojí ve vodě, pózuje a šup, přišla vlna, podrazila jí nohy a už sedí ve vodě
po krk. Cesta pomalu mizí pod vodou, tak opatrně našlapujeme a snažíme
se nezaprasit…Posléze jsme
dorazili k systému mostíků, zde se nám jde o dost lépe.
Kuba se osvědčil
jako dobrý pozorovatel přírody, každou chvíli nám něco ukazuje, čeho bychom si
sami asi nevšimli. U další říčky se obracíme zpět, jdeme už přes
2.5 hodiny, raději šetříme síly, i když kluci by šli klidně dál.
Zpáteční
cestou kašleme na to, kam šlapeme a bereme vše silou, jako Bivojové. Naopak ti, co jdou proti nám, si ještě nechtějí
zašpinit boty, natož cokoliv jiného :).
Vlny se mezitím uklidnily, brod, kde jsme málem utopili všechny věci, se dá
překonat bez úhony a protože je i odliv, bereme plavky a jdeme řádit.
Chvílemi
přijde vlna, která semele všechno, včetně Matěje, kterému to vůbec nevadí.
Vydržíme zde dobré 2 hodiny. Střídáme se s Bárou u věcí, aby náhodou
nějakého nenechavce nenapadlo si něco vypůjčit. A také, že se takový nenechavec
objevil. Najednou nějaký pohyb a cosi žuchne na stůl. Jen co se otočím, na
stole trůní mýval, má v prackách papírový obal od bagety, ve které se
skrývá konzerva od tuňáka – naší svačiny. Spouštím na tu potvoru „Pěkně to
polož, to nemyslíš vážně“. Zdá se, že myslí. Kouká po mě jako Atrej, když má
v hubě něco, co by neměl a protože jsem nesmlouvavý, pouští to z těch
svých pracek a znuděně odchází někam do džungle. Tenhle svůj výstup zopakoval
ještě několikrát a dokonce jednou se mu podařilo zmocnit opětovně pytlíku a pak
slastně vylizoval zbytek konzervy.
Ve 4 hodiny míříme nazpátek k východu,
cesta je ještě asi na půl hodinky chůze. Závan domova byl v podobě
klíštěte, přicucnutého k mé noze. Kolem auta létají nějaké velké černé
okřídlené příšery, vypadají jako kříženec krocana (pak v průvodci
zjišťujeme,že to vážně byli krocani). Sedáme do auta a v tu chvíli
vykřikuje Bára „hele opice, to je kapucín“ a ukazuje někam na strom. Za chvíli
ji vidí i děti, mě akorát sekýrují slovy, couvni, zastav, ne couvni ještě.
Protože nic nevidím, strkám Báře do ruky foťák, ať tu potvoru alespoň vyfotí,
ale moc se jí nedaří. Vydáváme se prozkoumat Playa Grande, Playa negra a Playa
blanca, ale ani jedna nestojí za řeč. Domu se dostáváme za tmy a čeká nás uklizený dům, líp, než když jsme přijeli,
dokonce před sprchou je kobereček.
Přes terasu na nás dělají nálety nějaké můry, obrovitý šváb, pak nějaká věc,
která vypadá jako kobylka, ale maskuje se do podoby listu keře. K tomu nám
mlaskají nad hlavami gekoni. Otravné jsou i všelijaké mušky a další havěť a
nakonec se rozprší, tím je rozluštěna záhada těchto nezvaných návštěvníků.
Dneska cikády vřeští docela solidně, mám z nich zalehlo v uchu. :) Málem jsem zapomněl,
v noci tu míváme nezvaného návštěvníka, první noc prozkoumával odkapávač
na nádobí, až s ním hnul a všechny nás vzbudil, druhou noc ráčil sežrat
skoro celý banán a na dnešek se tu zase snažil něco poshazovat a dožral ten
zbytek banánu. Kuba tajně doufá, že je to nějaké opice. Na dnešní noc mu tu nic
nenecháme, banánů máme málo :).
Žádné komentáře:
Okomentovat