V noci hádejte co.... pršelo :). Dnešek je ve znamení přesunu
do Puerto Viejo de Sarapiqui, není to moc daleko, cca 180 km. Značnou část
cesty se vrátíme stejnou trasou, ale než dorazíme do národního parku Braulio,
odbočíme směr Nikaragua. Ráno Bára balí, nechápu, jak dokáže vměstnat tolik
věcí do tak malých kufrů. Je pod mrakem, nakonec usuzujeme, kam bychom se hnali
a ještě okukujeme okolí a Kuba vyhlíží Bubuvolva, který se nakonec neobjevil.
Kuba je z toho nešťastný, nakonec se uklidní příslibem, že se sem ještě
někdy v budoucnu vrátíme. Táhnu kufry k autu, než se k němu
dostanu, jsem propocený až na zadku, živit se tu jako nosič kufrů, mám do
měsíce kondičku Ramba.
Někdy kolem 11 dáváme La Ceibě zbohem a míříme
k moři, na naši oblíbenou část pláže Punta Uva zkontrolovat, jestli se
náhodou nedá šnorchlovat. Vlny jsou menší, ale přesto to na šnorchlování není.
Frčíme tedy do cíle určení. Cesta nakonec trvá skoro 4 hodiny, svištíme jako zkušení
kostaričtí piráti silnic, hlavně nevyčnívat z davu. U Limonu míjíme
letiště, což není nic jiného než jedna velká přistávací dráha ze šotoliny a
nějaká budka a také vidíme obrovské záoceánské parníky, přesně takové, ze
kterých člověk nemusí vystrčit měsíc nos a nepozná, že není na pevnině. Moře je
zde rozdováděné, samotné město je hotové město beznaděje, nad ulicemi krouží
supi, nahodilý turista zde musí být Kostarikou zcela znechucen.
Tam kde cestou sem byly průtrže mračen,
tentokrát je sucho. Čím víc se blížíme k národnímu parku Braulio, tím
častěji poprchává, až se dostavuje pořádná průtrž mračen, v duchu si
říkám, co budeme v tom Puerto Viejo de Sarapiqui dělat, jestli bude pršet. Nakonec si
ani s Bárou nevzpomínáme, proč jsme tam chtěli jet a proč tam budeme dvě
noci :).
Ubytování jsme díky GPSce našli v pohodě a protože máme šťastný den,
ubytovávají nás v treehouse za cenu obyčejného ubytování. Místní
bed&brekfast Posada Andrea Cristina má velmi dobré hodnocení a mají tu být
exceletní snídaně.
První dojem je fajn, lidé jsou tu milí a komunikativní.
Večer vyrážíme do Puerto Viejo, je to cca 1 km a vypadá to nejen na první
pohled jako pořádná díra. Nikdo nikde, marně hledáme Soda Linda, která má
poskytovat dlouhodobě nejlepší jídla v celém širokém okolí. Přestože jsme
vyzbrojeni podrobnou mapou, nenacházíme ji.
Nakonec zaparkujeme naše zadnice v nějaké jiné sodě, já
s Bárou si dáváme plato del dia – klasika kuře, rýže, fazole a kluci si
poroučejí smažené kuřecí stehýnka. Jídlo docela jde, k pití máme nějaké
barevné šílenosti, oranžové je papája a dokonce i tak chutná, červené je něco
hodně divokého a podle tvaru semínek se jedná o nějakou žbrndu z marakuji.
Plato del dia 1950 colonu, kure 900. V ubytování vyzvídáme, co bychom ze
mohli dělat. Jako nr. 1 je family rafting a nr. 2 prales. Uvidíme… Šplháme do našeho
treehouse a ačkoliv je teprve nějakých sedm večer, jdeme chrnět. Nocí se nesou
oblíbené zvuky, které jsou naší ukolébavkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat